Bůvolák - silnější nohy vyhrávají

Když se řekne státní svátek, každý si vybaví volno a samozřejmě si každý rád přispí. U mě to bylo však jinak. Ve středu 28. října, kdy byl letos státní svátek (den vzniku samostatného československého státu), jsem se zúčastnil posledního běhu ze seriálu "Běhy do kopce v Praze a okolí". Tentokrát jsem vyrazil už v půl osmé ráno z Vlašimi na závod s názvem Bůvolák, který nese toto pojmenování zcela oprávněně. Běh v pražských Hodkovičkách je specifický jako vždy prudkým kopcem, ale tentokrát byla trošku změna oproti ostatním závodům. A to taková, že se trať neběžela pouze jednou, ale hned čtyřikrát. Ano čtyřikrát, každý závodník tedy musel absolvovat 4 x 540 m s převýšením 35 m.

Časy měřeny nebyly, důležité bylo pouze umístění v každém běhu, z něhož pak vyplynulo celkové umístění. Mezi každým během byla pauza zhruba 8-10 minut, během které se závodnici a závodnice přesouvali zpět na start z vrchu a snažili se všemožně zmobilizovat síly na další běh. Tento závod bych zařadil tedy mezi ty náročnější.

Fotografie ze závodu Bůvolák - autor Miroslav Kratochvíl

První běh byla pro mě taková svižná, ale přesto uvolněná pětistovka. Měl jsem sice jednoho běžce na dosah před sebou, ale nebláznil jsem, čekalo mě to ještě třikrát. Při přesunu na stanoviště startu, jsem pomalu klusal, abych uvolnil nohy. Druhý běh bylo pole závodníků více roztahané něž poprvé a pomalu se ukazovalo, kdo na co má. V závěru tohoto pětikila se na mě dotahoval jeden chlapík, tak to jsem raději zabral a pozici uhájil. Síly jsem sice neušetřil, ale ani můj soupeř ne, ale já souboj vyhrál, což mě hřálo.
Nohy se zdály být pomalu těžší a to byla teprv odběhnutá polovina. Po odstartování třetí části se mi z neznámého důvodu a z ničeho nic zvedl, jak se říká, kufr, že jsem byl nucen zastavit. Po chvilce se to vrátilo do normálu a byl jsem schopen běžet, ale to už byla většina fuč. Přesto jsem to doběhl, abych měl započteno umístění, sice mizerné, ale nechtěl jsem závod vzdávat. Do poslední části jsem šel s tím, že tam nechám všechno co ve mě zbylo, ale to asi všichni závodníci. Tuto poslední část jsem dokončil nadoraz svých sil se zaťatými zuby. Po protnutí cílové čáry jsem mohl z tohoto svátečního sportovního klání odejít s dobrým pocitem, i přes ten stále pro mě nevysvětlený exces z třetí části závodu. Celkově jsem se umístil na sedmém místě, s kterým jsem byl tentokrát spokojen.

V konečném součtu jsem se v lize "Běhů do vrchu v Praze a okolí" umístil na 13. místě. Prvotní plán byl být do první desítky (chyběly pouze 3 bodíky na 9.místo), což se sice nepovedlo, ale některé závody byly letos prostě pro mě v nevhodnou dobu a měl jsem jiné priority. Zúčastnil jsem se tedy celkem 7 z 20 závodů. Příští rok se opět určitě na těchto bězích ukáži.

Malá kunratická - je opravdu tak malá?

V neděli 25. října jsem zavítal jako již tradičně do Prahy na další závod, letos už jednadvacátý. Navzdory tomu, že před týdnem sněžilo, bylo tuto neděli slunečné počasí. Závod s názvem Malá kunratická se konal ve stejnojmenném lese. Jak většinu běžců ví, každý rok se tu koná závod Velká kunratická, který má již dlouhodobou tradici. Avšak Malá kunratická je závod s zcela odlišnou tratí, jen některé úseky se shodují s VK. Když bych měl specifikovat tento běh základními parametry, tak asi takto: délka 3250 m, dva kopce, a z mého pocitu bych trať hodnotil jako středně těžký kros.

Na místo startu jsem dorazil s velkým předstihem, což nebývá u mě zvykem. Leč bylo slunečno, do údolí kunratického potoka mnoho slunečních paprsků neprošlo, ale na běh bylo ideální počasí. Po prezentaci a převlečení jsem se proběhl. Běželo si mi lehce, až mě to překvapilo. Na závod jsem se těšil a netrpělivě jsem vyčkával na povel ke startu. Hned po výstřelu jsem se držel na čtvrtém místě. Ze začátku byl rovný úsek, přesto jsem se nikam nehnal, věděl jsem, že terén je dosti členitý. Odhadem po 500 metrech přišlo první stoupání do kopce, nebyla tu žádná cesta, prostě taková stráň. Pod nohami to trochu ujíždělo, tak jsem moc nebláznil a v klidu jsem to vyběhl. S každým podklouznutím je totiž ubráno dost sil a posun kupředu žádný. Po vystoupání následoval rovný úsek s následným klesáním k potoku. Na rozdíl od VK byl přeběh potoku absolvován přes dřevěný můstek, takže suchou nohou. A následovalo další stoupání, tentokrát však delší a prudší. V tomto místě je potřeba se zakousnout a kopec vyběhnout, byť nohy tuhnou, protože jakýkoliv přechod do chůze nahrává soupeřům a následně se ztrácí aktuální pozice. Po výběhu to však nekončí. Nohy si do kopce mákly a jsou těžké, přesto je potřeba stále běžet a držet tempo a pokud možno zrychlovat. Tohle všechno se mi povedlo a v tuto chvíli jsem držel devátou pozici, kterou jsem udržel až do cíle. Závěr závodu je totožný s Velkou kunratickou, tedy seběh do cíle po úzké cestě na stráni. Mým výkonem jsem nebyl zklamán ,ale zároveň jsem ani neoslnil, prostě takový standartní výkon. Důležité bude to, co předvedu 8.11. na Velké kunratické. Kdyby bylo takové počasí jako dnes, mile rád bych ho uvítal. Jenže počasí v České republice je takové rozmanité, takže nabírám pocitu, že už by i klidně v srpnu mohlo sněžit, aniž by mě to překvapilo.

Závodu se zúčastnilo pěkných 92 závodníků a závodnic ve všech kategorií. Tento běh je velmi pěkný a každému kdo se chystá na VK poprvé, lze určitě doporučit.

Závod s anglickým nádechem aneb běh na jednu míli

Ve středu 7.10., přesně týden po běhu na Petřínskou rozhlednu pořádal klub SK Kotlářka na svém stadionu běžecké závody. Na výběr byla anglická míle nebo desítka. Stejně jako loni jsem si vybral kratší variantu. Na posledním závodě jsem předvedl velmi slabý výkon a tudíž jsem to chtěl napravit, přestože jsem věděl, že mi to nepoběží podle mých představ. Mezi závody jsem absolvoval dva běžecké tréninky, při kterých jsem se trápil a tak jsem místo dalších takových tréninků zařadil raději fotbálek.

V den závodu se v Praze vyšplhal teploměr k mé nelibosti až na neuvěřitelných 25°C, což je na tuto roční dobu nevídané. Po přihlášení k závodu jsem se začal pečlivě rozcvičovat a připravovat na start. Běžecká abeceda proběhla v dobré pohodě a nasazení, cítil jsem, že jsem plný energie. Už při této rozcvičovací proceduře tekl z mé tváře pot a to jsem byl lehce oblečen. Panovalo opravdu letní počasí.
Po startovním výstřelu se všech 12 běžců vydalo vpřed. Hned po prvním kole se startovní pole rozptýlilo tak, že mezi závodníky vznikly celkem velké odstupy. Takže žádné velké souboje o konečné umístění se v závěru nekonaly. Poté co jsem míjel 1 km a shlédl mezičas na hodinkách, mi bylo jasné, že se zase skvělý výsledek nekoná. Bylo to děsně pomalé. Míli jsem běžel teprve podruhé za svoji atletickou kariéru. Přestože jsem podal mizerný výkon, vytvořil jsem si nové osobní maximum téměř o 5 sekund. On to nebyl taky takový problém, dalo se to čekat. Loni jsem totiž přepálil začátek závodu a s obtížemi dokončoval druhou polovinu závodu.
Závod jsem tedy dokončil na pátém místě. Spokojen jsem samozřejmě nebyl, letos snad ještě ani jednou, také nebylo proč. Sice jsem ještě neukončil sezónu, ale těmi pár závody to jistě už nevylepším. Někdo by si mohl po sérii mých článků říci proč vlastně ještě závodím, proč, když jsem stále zklamaný. Odpověď je jednoduchá, baví mě to a navíc věřím, že to bude lepší a lepší. Letošní rok je prostě horší než ty ostatní. Je důležité v každé činnosti, i v běžném životě krize překonávat.