Velká kunratická 2009 aneb velké trápení s dobrým výsledkem

Již v roce 2005 jsem se postavil poprvé na start tohoto legendárního závodu s velkou tradicí. Od té doby se pravidelně zúčastňuji tohoto listopadového běhu a nebylo tomu jinak ani letos, kdy se konal už 76. ročník. Počasí bylo na listopad nezvykle teplé a slunečné, ale to rozhodně nikomu nevadilo, ba naopak.

Letos jsem se postavil na start s číslem 674, běžel jsem tedy poměrně brzy. Po odstartování jsem vypálil vpřed a po překonání potoku a výběhu prvního stoupání, jsem se připravoval na další vodní překážku a následný prudký výběh (nebo snad výlez) kopce. Musím říci, že ten kopec na Hrádek nemám rád. Letos mi to připadalo jako věčnost, než jsem se vydrápal nahoru. Zato jsem se pak relativně rychle rozběhl nahoře, kde má člověk pocit, že mu nohy lítají všemi směry, jen ne dopředu. Po chvilce pak přišlo pro změnu tradiční prudké klesání do potoka. Tady má taktiku, jak se co nejrychleji a ve zdraví dostat dolů, každý zcela jinou. Já preferuji styl strom - strom. To znamená, že se pustím dolů proti stromu o který se zastavím a hned se pouštím proti dalšímu stromu, co je níže. Jako úsměvný mi přišel styl mého oddílového kolegy, který používá styl, řekl bych horolezecký. Ten spočívá v tom, že zbíhá dolů stejně, tak jako slaňují horolezci z vrchu. Jelikož bylo kolem trati nataženo pomocné lano, není to nemožné. Po překonání těchto krkolomných pasáží přichází na řadu více lidská část trati. Po několika zmáchání se v potoce následovala 300 m asfaltová rovinka a následné poslední stoupání do kopce. V těchto místech se láme chleba. Těsně pod vrcholem jsem se rozběhl a snažil se rozhýbat ty moje líné nohy. Když jsem míjel místo, kde se měří mezičas, začínalo mě píchat v boku a bylo mi zle. Tušil jsem, že tohle jen tak nepřejde. Po chvilce jsem měl úplně tvrdé břicho a hrozně špatně se mi dýchalo. Byl jsem nucen na chvilku přejít do chůze, což jsem musel pak udělat ještě jednou. Hlavou mi v těchto okamžicích proběhlo jen to, že se musím zakousnout a tento závod dokončit. Neexistovala jiná možnost, tato rovnice měla jedno řešení a to dokončení závodu. Věděl jsem, že až doběhnu, bude mi zle, ale vím, že takové závody prostě jsou a nebylo by to poprvé. Nakonec to mohlo skončit ještě hůře. A to když už jsem zbíhal do cíle po úzké cestě na stráni. Hlavním činitelem možného neštěstí byl vlhký kořen stromu. Pravá noha mi po kořenu sjela a levou nohu jsem si zapletl mezi pravou. Naštěstí jsem to ustál a mířil vstříc cílové rovince, kde už jsem jen běžel získanou rychlostí. Na nějakou akceleraci v cílovém prostoru jsem neměl pomyšlení. V cíli jsem se hodně dlouho dával dohromady, bylo mi dlouho na zvracení a i se mi to pak povedlo. Po 15 minutách už jsem byl téměř v pohodě. Byl jsem zklamán svým výkonem, čekal jsem více. Ale nakonec jsem pak zjistil, že jsem si na této trati zaběhl svůj nejlepší výkon o 7 sekund. Není to sice mnoho, ale vzhledem k tomu, jak se závod vyvíjel, jsem byl nakonec spokojen.

Tento závod, i když má stále stejnou délku, i stejný profil trati, je pro mě každý rok zcela jiný. Přesto jsem se dával 4 dny poté dohromady. Vinu ale přisuzuji tomu, že letos bylo mnoho závodů a asi jsem už unavený. Těžko říci, kde byla chyba. Teďka si dávám od běhání jako takového chvilku pauzu a dám přednost nějakým sportovním hrám. Bez pohybu totiž být nemůžu.

Bůvolák - silnější nohy vyhrávají

Když se řekne státní svátek, každý si vybaví volno a samozřejmě si každý rád přispí. U mě to bylo však jinak. Ve středu 28. října, kdy byl letos státní svátek (den vzniku samostatného československého státu), jsem se zúčastnil posledního běhu ze seriálu "Běhy do kopce v Praze a okolí". Tentokrát jsem vyrazil už v půl osmé ráno z Vlašimi na závod s názvem Bůvolák, který nese toto pojmenování zcela oprávněně. Běh v pražských Hodkovičkách je specifický jako vždy prudkým kopcem, ale tentokrát byla trošku změna oproti ostatním závodům. A to taková, že se trať neběžela pouze jednou, ale hned čtyřikrát. Ano čtyřikrát, každý závodník tedy musel absolvovat 4 x 540 m s převýšením 35 m.

Časy měřeny nebyly, důležité bylo pouze umístění v každém běhu, z něhož pak vyplynulo celkové umístění. Mezi každým během byla pauza zhruba 8-10 minut, během které se závodnici a závodnice přesouvali zpět na start z vrchu a snažili se všemožně zmobilizovat síly na další běh. Tento závod bych zařadil tedy mezi ty náročnější.

Fotografie ze závodu Bůvolák - autor Miroslav Kratochvíl

První běh byla pro mě taková svižná, ale přesto uvolněná pětistovka. Měl jsem sice jednoho běžce na dosah před sebou, ale nebláznil jsem, čekalo mě to ještě třikrát. Při přesunu na stanoviště startu, jsem pomalu klusal, abych uvolnil nohy. Druhý běh bylo pole závodníků více roztahané něž poprvé a pomalu se ukazovalo, kdo na co má. V závěru tohoto pětikila se na mě dotahoval jeden chlapík, tak to jsem raději zabral a pozici uhájil. Síly jsem sice neušetřil, ale ani můj soupeř ne, ale já souboj vyhrál, což mě hřálo.
Nohy se zdály být pomalu těžší a to byla teprv odběhnutá polovina. Po odstartování třetí části se mi z neznámého důvodu a z ničeho nic zvedl, jak se říká, kufr, že jsem byl nucen zastavit. Po chvilce se to vrátilo do normálu a byl jsem schopen běžet, ale to už byla většina fuč. Přesto jsem to doběhl, abych měl započteno umístění, sice mizerné, ale nechtěl jsem závod vzdávat. Do poslední části jsem šel s tím, že tam nechám všechno co ve mě zbylo, ale to asi všichni závodníci. Tuto poslední část jsem dokončil nadoraz svých sil se zaťatými zuby. Po protnutí cílové čáry jsem mohl z tohoto svátečního sportovního klání odejít s dobrým pocitem, i přes ten stále pro mě nevysvětlený exces z třetí části závodu. Celkově jsem se umístil na sedmém místě, s kterým jsem byl tentokrát spokojen.

V konečném součtu jsem se v lize "Běhů do vrchu v Praze a okolí" umístil na 13. místě. Prvotní plán byl být do první desítky (chyběly pouze 3 bodíky na 9.místo), což se sice nepovedlo, ale některé závody byly letos prostě pro mě v nevhodnou dobu a měl jsem jiné priority. Zúčastnil jsem se tedy celkem 7 z 20 závodů. Příští rok se opět určitě na těchto bězích ukáži.

Malá kunratická - je opravdu tak malá?

V neděli 25. října jsem zavítal jako již tradičně do Prahy na další závod, letos už jednadvacátý. Navzdory tomu, že před týdnem sněžilo, bylo tuto neděli slunečné počasí. Závod s názvem Malá kunratická se konal ve stejnojmenném lese. Jak většinu běžců ví, každý rok se tu koná závod Velká kunratická, který má již dlouhodobou tradici. Avšak Malá kunratická je závod s zcela odlišnou tratí, jen některé úseky se shodují s VK. Když bych měl specifikovat tento běh základními parametry, tak asi takto: délka 3250 m, dva kopce, a z mého pocitu bych trať hodnotil jako středně těžký kros.

Na místo startu jsem dorazil s velkým předstihem, což nebývá u mě zvykem. Leč bylo slunečno, do údolí kunratického potoka mnoho slunečních paprsků neprošlo, ale na běh bylo ideální počasí. Po prezentaci a převlečení jsem se proběhl. Běželo si mi lehce, až mě to překvapilo. Na závod jsem se těšil a netrpělivě jsem vyčkával na povel ke startu. Hned po výstřelu jsem se držel na čtvrtém místě. Ze začátku byl rovný úsek, přesto jsem se nikam nehnal, věděl jsem, že terén je dosti členitý. Odhadem po 500 metrech přišlo první stoupání do kopce, nebyla tu žádná cesta, prostě taková stráň. Pod nohami to trochu ujíždělo, tak jsem moc nebláznil a v klidu jsem to vyběhl. S každým podklouznutím je totiž ubráno dost sil a posun kupředu žádný. Po vystoupání následoval rovný úsek s následným klesáním k potoku. Na rozdíl od VK byl přeběh potoku absolvován přes dřevěný můstek, takže suchou nohou. A následovalo další stoupání, tentokrát však delší a prudší. V tomto místě je potřeba se zakousnout a kopec vyběhnout, byť nohy tuhnou, protože jakýkoliv přechod do chůze nahrává soupeřům a následně se ztrácí aktuální pozice. Po výběhu to však nekončí. Nohy si do kopce mákly a jsou těžké, přesto je potřeba stále běžet a držet tempo a pokud možno zrychlovat. Tohle všechno se mi povedlo a v tuto chvíli jsem držel devátou pozici, kterou jsem udržel až do cíle. Závěr závodu je totožný s Velkou kunratickou, tedy seběh do cíle po úzké cestě na stráni. Mým výkonem jsem nebyl zklamán ,ale zároveň jsem ani neoslnil, prostě takový standartní výkon. Důležité bude to, co předvedu 8.11. na Velké kunratické. Kdyby bylo takové počasí jako dnes, mile rád bych ho uvítal. Jenže počasí v České republice je takové rozmanité, takže nabírám pocitu, že už by i klidně v srpnu mohlo sněžit, aniž by mě to překvapilo.

Závodu se zúčastnilo pěkných 92 závodníků a závodnic ve všech kategorií. Tento běh je velmi pěkný a každému kdo se chystá na VK poprvé, lze určitě doporučit.

Závod s anglickým nádechem aneb běh na jednu míli

Ve středu 7.10., přesně týden po běhu na Petřínskou rozhlednu pořádal klub SK Kotlářka na svém stadionu běžecké závody. Na výběr byla anglická míle nebo desítka. Stejně jako loni jsem si vybral kratší variantu. Na posledním závodě jsem předvedl velmi slabý výkon a tudíž jsem to chtěl napravit, přestože jsem věděl, že mi to nepoběží podle mých představ. Mezi závody jsem absolvoval dva běžecké tréninky, při kterých jsem se trápil a tak jsem místo dalších takových tréninků zařadil raději fotbálek.

V den závodu se v Praze vyšplhal teploměr k mé nelibosti až na neuvěřitelných 25°C, což je na tuto roční dobu nevídané. Po přihlášení k závodu jsem se začal pečlivě rozcvičovat a připravovat na start. Běžecká abeceda proběhla v dobré pohodě a nasazení, cítil jsem, že jsem plný energie. Už při této rozcvičovací proceduře tekl z mé tváře pot a to jsem byl lehce oblečen. Panovalo opravdu letní počasí.
Po startovním výstřelu se všech 12 běžců vydalo vpřed. Hned po prvním kole se startovní pole rozptýlilo tak, že mezi závodníky vznikly celkem velké odstupy. Takže žádné velké souboje o konečné umístění se v závěru nekonaly. Poté co jsem míjel 1 km a shlédl mezičas na hodinkách, mi bylo jasné, že se zase skvělý výsledek nekoná. Bylo to děsně pomalé. Míli jsem běžel teprve podruhé za svoji atletickou kariéru. Přestože jsem podal mizerný výkon, vytvořil jsem si nové osobní maximum téměř o 5 sekund. On to nebyl taky takový problém, dalo se to čekat. Loni jsem totiž přepálil začátek závodu a s obtížemi dokončoval druhou polovinu závodu.
Závod jsem tedy dokončil na pátém místě. Spokojen jsem samozřejmě nebyl, letos snad ještě ani jednou, také nebylo proč. Sice jsem ještě neukončil sezónu, ale těmi pár závody to jistě už nevylepším. Někdo by si mohl po sérii mých článků říci proč vlastně ještě závodím, proč, když jsem stále zklamaný. Odpověď je jednoduchá, baví mě to a navíc věřím, že to bude lepší a lepší. Letošní rok je prostě horší než ty ostatní. Je důležité v každé činnosti, i v běžném životě krize překonávat.

Běh na Petřínskou rozhlednu: Jedno velké peklo

Poslední zářijový den 30.9.2009 se konal předposlední běh ze seriálu běhů do vrchu. Samozřejmě jsem chtěl získat pěkné umístění a přidat nějaké body. To jsem však nemohl tušit, že budu závodit sám se sebou, abych vůbec závod dokončil. Ale hezky po pořádku. Už když jsem se blížil k Petřínu, nebylo mi dobře, prostě jsem měl ze závodu nepříjemný pocit. Při představě a srovnání s těžkým sobotním závodem (Run-Up) mi lezl mráz po zádech. Tento závod se běžela 3500 m dlouhá trasa a na závěr výběh rozhledny vysoké 51 m, což je téměř polovina budovy City Tower. Před startovním výstřelem jsem byl zahloubán do sebe a přemýšlel, jak si rozvrhnout síly, abych byl na závěr schopen ještě vyběhnout rozhlednu. Nakonec jsem se rozhodl, že poběžím s ostatními a uvidím jak se situace vyvine. Jak jednoduchá taktika. V zápětí se však ukázalo, že jakékoliv taktizování je k ničemu.

Jediné co bylo potřeba k tomuto závodu, byla síla a tu jsem já tentokrát neměl. Asi po uběhnutí 1 km, jsem již věděl, že se můj závod mění v peklo. Každý krok byl těžký a nohy jsem musel přemlouvat běžet. Mimo to jsem byl nachlazený a každé stoupání jsem měl problém udýchat. Připadal jsem si jak nějaký netrénovaný začátečník. V polovině závodu mi bylo jasné, že nemohu pomýšlet na slušné umístění a už mi šlo jen o to, abych závod dokončil. Bylo mi trapně. Zhruba 500 m před cílem se již běželo po rovině směrem k rozhledně, to už jsem běžel relativně v pohodě. Když jsem vlítnul do rozhledny, začal jsem stoupat vzhůru. Třetinu rozhledny jsem vyběhl, pak jsem vadnul a vadnul, až jsem musel přejít do chůze. Postupně jsem pustil asi tři závodníky, co mě doběhli, byl jsem opravdu na ránu. Když jsem se vybelhal nahoru a konečně se zastavily stopky, řekl jsem si: "To je v pr......", ano tam. Byl jsem zklamán sám sebou.

Po chvilce odpočinku jsem sestupoval po schodech dolů a to pomalu přicházela únava do nohou. Dole se mi pak úplně klepala kolena, to jsem snad ještě nezažil. Mimo to jsem cítil v ústech chuť krve. Byl to opravdu hektický závod, který se mi brutálně nevydařil. Jak se ale říká, každý den není posvícení a na druhou stranu jsem rád, že mě to postihlo teď. Velmi by mě mrzelo, kdyby se mi takový výpadek stal na Velké Kunratické, konané v listopadu.
Občas je potřeba sáhnout si na dno svých sil. Dodá to sílu před dalším závodem.

Run-Up 2009: Blíže k nebi

Krásnou podzimní sobotu 26.9.2009 se konal v Praze závod Run-Up neboli běh do schodů. A já jsem samozřejmě nemohl chybět. Tento netradiční závod se dá specifikovat mírami 27 a 109, které udávají počet pater respektive výšku nejvyšší budovy v ČR - City Tower. Na běh jsem se přihlásil již s předstihem v červenci a těšil se na výbornou akci. Když jsem dorazil na místo, okoukl jsem situaci a vydal jsem se po chvilce pro své startovní číslo. Největší problém přišel záhy. Většinou vozím sebou svírací špendlíky pro připnutí startovního čísla k dresu, přestože nikdy nebyly potřeba, jelikož je pořadatel dodal. Jenže dneska jsem je nechal náhodou doma a jako na potvoru jsem nedostal žádné špendlíky. Naštěstí jsem ukořistil alespoň dva od pořadatelů, takže problém byl vyřešen. Závod probíhal s intervalovým startem po 1 minutě, takže jak se následně ukázalo, závodníci se nejspíš na trati spolu nepotkali. Tentokrát jsem provedl velmi důkladné protažení svého těla, protože jsem tušil, že to nebude jednoduché. Při pohledu z pod budovy nahoru jsem si říkal: "Asi jsem se zbláznil, tam někde vytuhnu." Když nastal čas mého startu, ještě párkrát jsem se protáhl a vyrazil zdolat tu obří budovu. Nejprve se běželo asi 300 m k budově a pak to přišlo. Schodiště bylo kovové a široké odhadem tak 1.5 m.

Zpočátku se běželo dobře. Když jsem míjel 12. podlaží, začal jsem cítit problémy. Nohy mohly, ale nějak to nešlo udýchat. Do 20. podlaží to byla krize a velké přemáhání běžet, přesto jsem schody stále vybíhal. Pak už jsem slyšel hlasy pořadatelů, které se zesilovaly s dalšími zdolanými patry, což mi dodalo energii. Nahoře mi dlouho trvalo než jsem to rozdýchal, takhle jsem si v životě plíce neroztáhl. Pak mě čekal sestup dolů, ale už výtahem. Musím říci, že mi nebylo zrovna nejlíp a až po 15 minutách jsem byl celkem ready. Po tomto výběhu všech závodníků, mělo následovat finále, tedy ještě jeden výběh, pro nejrychlejších 30 běžců. Já jsem s nějakým finále vůbec nepočítal, neměl jsem ani pomyšlení ještě jednou absolvovat výběh budovy. Už jsem se chystal, že se převléknu, když mi jeden ze závodníků říkal, ať se dojdu podívat na výsledky, že jsem určitě ve finále a běžím ještě jednou. Reagoval jsem na to s vtipným komentářem, že jedině za trest. Po pár prohozených větách jsem se došel podívat na výsledkovou listinu a ouha, já tam fakt byl. Tak to už mi bylo jasné, že tam někde umřu. Momentálně jsem byl na 26. pozici. Okamžitě jsem se šel protahovat a připravovat na druhé vystoupání. Startovalo se v obráceném pořadí, takže jsem byl pátý na řadě. Tentokrát jsem dal úvodní rovinku mírnější, ono to ani rychleji nešlo. Pak zase přišly ty schody. Ve finále se mi skvěle dýchalo, ale už v 7. podlaží se ozvaly nožky, že je to bolí. Nedalo se nic dělat, prostě jsem se musel zakousnout a rubat a rubat, vždyť to bylo přeci finále.

Když jsem dosáhl vrcholu, toho 27. podlaží, jen s těží jsem se držel na nohou. Když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že jsem běžel ještě o 6 sekund rychleji než v prvním běhu, už mi bylo všechno jedno a byl jsem spokojen. Po regeneraci a odpočinku jsem se přestrojil z běžce na civilistu a šel se podívat na výsledky. No vida a posunul jsem se na 18. místo celkově. Zaplaven emocemi a únavou jsem se odebral do prostoru pražského metra a frčel k domovu.

V dnešním závodě jsem překonal hlavně sám sebe a dokázal si, že ještě nejsem úplně k ničemu. Snad je to start k lepším zítřkům.

Jak se běhá večerní Prahou

Atletiku provozuji již 8 let, ale teprve v sobotu 12.9.2009 mě čekal nezapomenutelný zážitek. Ano, řeč je o závodě s názvem Tesco Grand Prix Praha. Hlavním specifikem tohoto závodu je běh za umělého osvětlení. Pro muže je v tomto závodě nachystána trasa o délce 10km. Takto dlouhou trať jsem nikdy v závodě neabsolvoval. Teprve letos jsem se začal zaměřovat na delší distance a nejdelší závod byl 6000 m. Proto jsem se obával, zda závod zaběhnu ve slušném čase a jestli udržím stejné tempo po celou dobu závodu.

Jelikož byl závod až ve večerních hodinách, očekával jsem celodenní nervozitu. Ta se však nekonala. Celý den jsem totiž strávil se svou přítelkyní, takže myšlenky na nějaký závod byly tutam. Nejprve jsme spolu navštívili město Beroun, kde jsme si prohlédli hrnčířské trhy, z místní rozhledny shlédli celé město a poté pozdravili berounské medvědy. Z Berouna vedla naše cesta vlakem na Karlštejn. Po této návštěvě jsme se vydali již do Prahy na Staroměstské náměstí, což bylo hlavní dějiště běžeckého závodu.

Na programu byl nejprve nesoutěžní běh s názvem Běh pro zdraví v délce 3.8 km. Lidé si tento běh užívali a bylo krásné pozorovat jejich reakce a radost z pohybu. Po tomto běhu se začaly pomalu shromažďovat ženy v Pařížské ulici. Atmosféra začala pomalu houstnout a když se ženy hromadně rozehřívaly v koridoru, uvědomil jsem si, že i já běžím. Těsně před startem běhu na 5km žen jsem se vydal do stanu převléknout. Po této těžké proceduře (nacpat věci do batohu po převlečení byl nadlidský výkon) jsem odevzdal svůj batoh do úschovny, odlehčil si na toitoice a začal se rozcvičovat. Po celou dobu mi dělala společnost moje milá, takže atmosféra předstartovního stresu mě zatím zcela nepohltila. Když zbývalo asi 30 minut do výstřelu, zařadil jsem se do posledního koridoru, jelikož jsem dostal číslo 1750 (zas tak tragický jsem si nepřipadal). Začal jsem pobíhat Celetnou ulicí abych nevychladl. Po pár obrátkách jsem zaujal ve svém koridoru co nejlepší místo. Postupně jsem uvedl své tělo a mysl na závodní stupeň. Pár minut před startem se začaly koridory spojovat. Snažil jsem se procpat mezi závodníky v koridoru přede mnou, což se mi nakonec také povedlo (někteří závodníci s nižšími čísli měli opravdu zajímavou obuv na běh - v tu chvíli jsem nechápal přiřazování startovních čísel).


Po odstartování nastalo lehké šoupání vpřed a než jsem protnul pomyslnou startovní čáru, uběhlo na časomíře 25 sekund. První kilometr jsem doslova kličkoval jako zajíc mezi závodníky a nabrat v tuto chvíli závodní tempo prostě nešlo o čemž svědčí mezičas na prvním mezníku 5:55 min. Druhý kilometr se už dalo běžet v rozumném tempu, ale stále jsem předbíhal mnoho a mnoho závodníků. Druhý kilometr byl tedy již rychlejší, ale ještě to nebylo zcela podle mých představ. Dále trasa vedla Pařížskou ulicí, zde byli lidé okolo tratě naprosto výborní, hezčí pocit jsem při závodě nezažil. Na pátém kilometru čekala na závodníky občerstvovací stanice, kterou jsem využil. Neměl jsem potřebu doplňovat tekutiny, spíše jsem zvlhčil suchá ústa a rty. Můj mezičas na pátém kilometru říkal, že běžím lehce pod 45 min a jelikož se i mě běželo lehce, zatopil jsem trochu pod kotlem. Následující dva kilometry byly tedy rychlejší. Někde mezi sedmým a osmým kilometrem se mi paradoxně ozvalo levé koleno, přestože jsem měl zpevněné bandáží pravé, ale nebylo to tak děsivé. Netrpělivě jsem očekával předposlední devátý mezník, abych se mohl poslední kilometr vyždímat a nechat na trati všechno co ve mě zbylo. Když jsem míjel značku 9 km, protáhl jsem krok a těšil se na tu výbornou Pařížskou ulici. Když jsem zatočil směrem k cíli, vychutnával jsem si tento závěr závodu, protože kde jinde se mi poštěstí běžet pod takovou kulisou. Po protnutí cílové čáry jsem si připadal jako vítěz, jako král. Aby taky ne, zdolal jsem svou první desítku a s výkonem jsem byl spokojen (4:16 min/km a celkové 310. místo). Když jsem ještě pak obdržel medaili, mé prožitky se ještě umocnily. Bylo to zvláštní, ale po absolvovaní této trati jsem se necítil vůbec unaven.

A celkové hodnocení?
Absolutně bezkonkurenční atmosféra. Večerní Praha je krásná a když se ještě můžete zúčastnit závodu tímto městem za doprovodu hudby a fandících diváků je to výborně namíchaný koktejl. Kdo má alespoň nějaký vztah k běhání lze jen doporučit účast, je to zážitek k nezaplacení. Jediná vada na kráse, která rychle vyprchá během závodu, je již zmíněné přidělování startovních čísel.
Jinak to byla velmi povedená sportovní a kulturně-společenská akce.

Pečlivá příprava přinesla ovoce

V neděli 21.6.2009 se konal další závod do kopce. Počasí bylo slunečné a teploty pro běh velice příjemné. Místo konání závodu o délce 3000 m a převýšení 150 m bylo na Jarově kousek od Zbraslavi. Tentokrát jsem přijel na závod s hodinovým předstihem, jelikož poslední dobou jsem zanedbával předstartovní přípravu a výsledky nebyly dobré. Co jsem hlavně vynechával a co se mi stalo kolikrát osudným, byla neznalost průběhu terénu. Zvláště u těchto běhů do vrchu je to kvůli rozvržení tempa a sil pro mě velice důležité. Mapování terénu jsem sjednotil s lehkým rozklusáním, poté následovalo rozcvičení a klus zpět k místu startu. Jako tradičně jsem pak prováděl běžeckou abecedu, která patří u atletů k rozcvičování. Co jsem si všiml, byl jsem jediný z běžců kdo abecedu provádí. Trochu jsem se zamyslel a dospěl k závěru, že tuto rozcvičovací fázi v bězích mimo dráhu běžci buď zcela vynechávají a nebo ji opravdu šidí. Jen doufám, že se tímto nešvarem nenechám strhnout na jejich stranu. Po dokončení rozcvičení mi zbývalo 15 minut do startu. Nasadil jsem svou žlutou čelenku a brýle a vyčkával na povel ke startu. Když přišlo na řazení ke startovní čáře, opět jsem vyhledal své oblíbené místo uprostřed startovního pole.

Autor článku v pozadí, foto z alba autora biatlonista

Po odstartování jsem se dral do předu a ustálil své závodní tempo. Po třech minutách závodu se závod přesunul do lesního terénu a v tu chvíli nastalo několik menších problémů. Mé sluneční brýle se vlhkem zamlžily, přesto jsem je nesundal, jelikož lesní hmyz není příjemný. Druhý problém byl s místy rozbahněným povrchem. To už jsem předběhl několik běžců a pověsil se na soupeře z mé kategorie. Velice legračně mohl vyznít náš běh, to když se "můj tahoun" vyhýbal již zmíněnému bahnu, tak já, který viděl špatně přes zamlžené brýle i přes něj, hezky proběhl celou tou masou čerstvého měkčeného povrchu. Poslední stoupání jsem začal mírně ztrácet. Už jsem toho měl opravdu plné brýle. V kopci jsem se stihl ještě zeptat přihlížejícího fotografa kolik zbývá do cíle. Po pohotové odpovědi, za kterou děkuji, jsem si oddychl a představil si ovál na dráze, protože zbývalo už jen 300 m. Přesto jsem se na to ty poslední metry zcela vyfláknul a i když jsem byl spokojen se svým výkonem a 5. místem, musím na této své slabé stránce ještě zapracovat. Při závodě se má totiž makat až do konce. Takže takhle ne, uvidíme jestli to dotáhnu příští závod na krev až do cíle.

Bída pokračuje

Druhý den jsem po fiasku ve Vraném nad Vltavou zamířil se svým oddílem do Nymburka na závody 3. kola KP družstev mužů a žen. Jak se nám vedlo jako družstvu se zabývám na webových stránkách našeho oddílu, viz odkaz v menu. Tyto závody beru vždy jako velmi důležité. Snažím se pokaždé získat co nejvíce bodů pro družstvo i když vím, že nejsem tou největší oporou. Únava ze soboty byla znát, ale přesto jsem šel do závodů s nasazením. První disciplínou, která byla zároveň na programu jako první běžecká, byla 400 m překážek. Nevěděl co od sebe mohu očekávat. Tuto trať jsem totiž absolvoval naposledy někdy před půl rokem, nebudu-li počítat nedokončení závodu před měsícem kvůli křeči. Běžel jsem ve třetím běhu. Časy předchozích běhů byly velmi rozptýlené, takže bylo jen na mně jak s tím naložím. Po odstartování jsem šel s nadšením do první překážky. Trochu mi nevycházel náběh a proto jsem krok protáhl, čímž jsem se zpomalil. Další rytmus mezi překážkami byl bez problémů, ale přeběh přes překážky byl takový mrtvý. Po srovnání všech časů stačil můj výkon na šesté místo a oprávněně jsem měl důvod být se sebou nespokojený.

Po velkém váhání jsem nastoupil na start běhu na 3000 m. Moc se mi běžet nechtělo, protože mě ještě čekala osmistovka, ale body z tohoto běhu byly jisté. Celý závod jsem byl v závěsu za soupeřem, který mi udržoval stálé tempo a mě se běželo dobře. V tuto chvíli jsem se pohyboval na sedmém místě. Můj plán byl jasný. Jelikož páté místo bylo již nedostižitelné, rozhodl jsem se držet stále na sedmém místě a poslední kolo finišovat na šesté místo. Dvě kola před koncem už mě celkem svrběly nohy a chtěl jsem nastoupit, ale řekl jsem si že musím vydržet ještě chvilku. Zhruba 500 m před cílem jsem to už nevydržel, vybočil z poza soupeře, protáhl krok a vydal se do posledního kola na šestém místě. Na tomto místě jsem už závod dokončil. Výkon byl sice mizerný, ale čekala mě ještě půlka.
Běh na 800 m je jedna z mých oblíbených tratí, ale po dvou disciplínách jsem nepomýšlel na nic extra. První kolo se jelo podle mé představy, při druhém mě přišlo, že mám na nohách snad závaží. Posledních 300 m jsem snažil ze sebe vymáčknout co se dá, abych se zbavil soupeře za mnou, jelikož jsem věděl, že na sprintérský souboj na rovince nebudu mít už síly. Soupeř byl však značně povzbuzován svými kolegy z oddílu a držel se mě s odstupem tuším nějakých patnáct metrů. Boj jsem však nevzdával a když jsem vyběhl z poslední zatáčky, cítil jsem jak jde přede mě. Zapnul jsem poslední motory, ale bohužel už to nestačilo a leč nerad, musel jsem se spokojit s pátým místem.
Nakonec jsem ještě absolvoval štafetu 4x100m, kterou jsem rozbíhal. Odlepit se po třech disciplínách z bloků a ještě s kolíkem v ruce bylo už to poslední co jsem zvládl. Samozřejmě jsem svůj úsek odběhl a nakonec jsem v souboji dvou štafet předával první. Poslední z členů naší štafety donesl štafetový kolík do cíle jako první, náš čas byl mezi štafetami oceněn sedmým místem.

Tento článek poukazuje na závod a pocity atleta - běžce.

Běh do vrchu aneb prudký pád dolů

V sobotu 13.6. jsem vyrazil na běh do vrchu, získat nějaké ty body do poháru. Jelikož jsem nebyl na předchozích dvou závodech, propadl jsem se z průběžného 4. místa až na deváté. Motivace byla velká, možná až moc velká. Z Vlašimi jsem vyrazil busem do Prahy, odtud jsem pak pokračoval vlakem do Vrané nad Vltavou, kde se závod konal. Když jsem dorazil, začala tradiční procedura: přihlášení, rozběhání, rozcvičení a příprava na start. Už při rozběhání mě provázely problémy, tušil jsem něco nepěkného. Na startu běhu v délce 3050 m bylo něco přes 75 běžců a běžkyň. Všichni byli před startovní čarou napěchováni v úzké cestě a já stál jako tradičně někde uprostřed. Po startovním povelu se vydali všichni nemilosrdně dopředu. Postupně jsem se prokousával startovním polem před ostatní běžce a nabíral své závodní tempo. Asi zhruba po 800 m začalo prudké stoupání do kopce, klíčová část závodu, kterou jsem tentokrát nezvládl. Ve 3/4 kopce se spustilo nepříjemné píchání v boku a já věděl, že je vymalováno. Musel jsem zpomalit téměř do chůze, a to se přes mě dostalo asi 5 běžců. Když jsem kopec zdolal, následovala rovina, kde jsem sice běžel, ale ne tak, jak jsem si představoval. Možná chyběla i vůle přetrpět bolest. V závěrečné fázi závodu, asi 500 m před cílem, to se už běželo na asfaltě, jsem měl ztrátu asi 100 m na závodníka přede mnou. Zatnul jsem zuby a šel do něj. V cílové rovince dlouhé 150 m (která byla do kopce) jsem měl ztrátu dobrých 50 m. V tu chvíli jsem si vzpomněl na minulý týden, kdy jsem na dráze těsně prohrál závěrečný sprintérský souboj v běhu na 1500 m. Zahájil jsem tedy zdrcující sprint. Soupeř zareagoval až když jsem byl vedle něho a byl to boj do posledních metrů, tentokrát v můj prospěch. Vzplanulo ve mě potěšení, ale zároveň zklamání. Skončil jsem na devátém místě, tento závod jsem pomýšlel alespoň o 4 příčky výše.

Ale vzal jsem si ponaučení pro příště, že bez nutné dávky agresivity a tvrdé vůle to prostě nejde.