Pečlivá příprava přinesla ovoce

V neděli 21.6.2009 se konal další závod do kopce. Počasí bylo slunečné a teploty pro běh velice příjemné. Místo konání závodu o délce 3000 m a převýšení 150 m bylo na Jarově kousek od Zbraslavi. Tentokrát jsem přijel na závod s hodinovým předstihem, jelikož poslední dobou jsem zanedbával předstartovní přípravu a výsledky nebyly dobré. Co jsem hlavně vynechával a co se mi stalo kolikrát osudným, byla neznalost průběhu terénu. Zvláště u těchto běhů do vrchu je to kvůli rozvržení tempa a sil pro mě velice důležité. Mapování terénu jsem sjednotil s lehkým rozklusáním, poté následovalo rozcvičení a klus zpět k místu startu. Jako tradičně jsem pak prováděl běžeckou abecedu, která patří u atletů k rozcvičování. Co jsem si všiml, byl jsem jediný z běžců kdo abecedu provádí. Trochu jsem se zamyslel a dospěl k závěru, že tuto rozcvičovací fázi v bězích mimo dráhu běžci buď zcela vynechávají a nebo ji opravdu šidí. Jen doufám, že se tímto nešvarem nenechám strhnout na jejich stranu. Po dokončení rozcvičení mi zbývalo 15 minut do startu. Nasadil jsem svou žlutou čelenku a brýle a vyčkával na povel ke startu. Když přišlo na řazení ke startovní čáře, opět jsem vyhledal své oblíbené místo uprostřed startovního pole.

Autor článku v pozadí, foto z alba autora biatlonista

Po odstartování jsem se dral do předu a ustálil své závodní tempo. Po třech minutách závodu se závod přesunul do lesního terénu a v tu chvíli nastalo několik menších problémů. Mé sluneční brýle se vlhkem zamlžily, přesto jsem je nesundal, jelikož lesní hmyz není příjemný. Druhý problém byl s místy rozbahněným povrchem. To už jsem předběhl několik běžců a pověsil se na soupeře z mé kategorie. Velice legračně mohl vyznít náš běh, to když se "můj tahoun" vyhýbal již zmíněnému bahnu, tak já, který viděl špatně přes zamlžené brýle i přes něj, hezky proběhl celou tou masou čerstvého měkčeného povrchu. Poslední stoupání jsem začal mírně ztrácet. Už jsem toho měl opravdu plné brýle. V kopci jsem se stihl ještě zeptat přihlížejícího fotografa kolik zbývá do cíle. Po pohotové odpovědi, za kterou děkuji, jsem si oddychl a představil si ovál na dráze, protože zbývalo už jen 300 m. Přesto jsem se na to ty poslední metry zcela vyfláknul a i když jsem byl spokojen se svým výkonem a 5. místem, musím na této své slabé stránce ještě zapracovat. Při závodě se má totiž makat až do konce. Takže takhle ne, uvidíme jestli to dotáhnu příští závod na krev až do cíle.

Bída pokračuje

Druhý den jsem po fiasku ve Vraném nad Vltavou zamířil se svým oddílem do Nymburka na závody 3. kola KP družstev mužů a žen. Jak se nám vedlo jako družstvu se zabývám na webových stránkách našeho oddílu, viz odkaz v menu. Tyto závody beru vždy jako velmi důležité. Snažím se pokaždé získat co nejvíce bodů pro družstvo i když vím, že nejsem tou největší oporou. Únava ze soboty byla znát, ale přesto jsem šel do závodů s nasazením. První disciplínou, která byla zároveň na programu jako první běžecká, byla 400 m překážek. Nevěděl co od sebe mohu očekávat. Tuto trať jsem totiž absolvoval naposledy někdy před půl rokem, nebudu-li počítat nedokončení závodu před měsícem kvůli křeči. Běžel jsem ve třetím běhu. Časy předchozích běhů byly velmi rozptýlené, takže bylo jen na mně jak s tím naložím. Po odstartování jsem šel s nadšením do první překážky. Trochu mi nevycházel náběh a proto jsem krok protáhl, čímž jsem se zpomalil. Další rytmus mezi překážkami byl bez problémů, ale přeběh přes překážky byl takový mrtvý. Po srovnání všech časů stačil můj výkon na šesté místo a oprávněně jsem měl důvod být se sebou nespokojený.

Po velkém váhání jsem nastoupil na start běhu na 3000 m. Moc se mi běžet nechtělo, protože mě ještě čekala osmistovka, ale body z tohoto běhu byly jisté. Celý závod jsem byl v závěsu za soupeřem, který mi udržoval stálé tempo a mě se běželo dobře. V tuto chvíli jsem se pohyboval na sedmém místě. Můj plán byl jasný. Jelikož páté místo bylo již nedostižitelné, rozhodl jsem se držet stále na sedmém místě a poslední kolo finišovat na šesté místo. Dvě kola před koncem už mě celkem svrběly nohy a chtěl jsem nastoupit, ale řekl jsem si že musím vydržet ještě chvilku. Zhruba 500 m před cílem jsem to už nevydržel, vybočil z poza soupeře, protáhl krok a vydal se do posledního kola na šestém místě. Na tomto místě jsem už závod dokončil. Výkon byl sice mizerný, ale čekala mě ještě půlka.
Běh na 800 m je jedna z mých oblíbených tratí, ale po dvou disciplínách jsem nepomýšlel na nic extra. První kolo se jelo podle mé představy, při druhém mě přišlo, že mám na nohách snad závaží. Posledních 300 m jsem snažil ze sebe vymáčknout co se dá, abych se zbavil soupeře za mnou, jelikož jsem věděl, že na sprintérský souboj na rovince nebudu mít už síly. Soupeř byl však značně povzbuzován svými kolegy z oddílu a držel se mě s odstupem tuším nějakých patnáct metrů. Boj jsem však nevzdával a když jsem vyběhl z poslední zatáčky, cítil jsem jak jde přede mě. Zapnul jsem poslední motory, ale bohužel už to nestačilo a leč nerad, musel jsem se spokojit s pátým místem.
Nakonec jsem ještě absolvoval štafetu 4x100m, kterou jsem rozbíhal. Odlepit se po třech disciplínách z bloků a ještě s kolíkem v ruce bylo už to poslední co jsem zvládl. Samozřejmě jsem svůj úsek odběhl a nakonec jsem v souboji dvou štafet předával první. Poslední z členů naší štafety donesl štafetový kolík do cíle jako první, náš čas byl mezi štafetami oceněn sedmým místem.

Tento článek poukazuje na závod a pocity atleta - běžce.

Běh do vrchu aneb prudký pád dolů

V sobotu 13.6. jsem vyrazil na běh do vrchu, získat nějaké ty body do poháru. Jelikož jsem nebyl na předchozích dvou závodech, propadl jsem se z průběžného 4. místa až na deváté. Motivace byla velká, možná až moc velká. Z Vlašimi jsem vyrazil busem do Prahy, odtud jsem pak pokračoval vlakem do Vrané nad Vltavou, kde se závod konal. Když jsem dorazil, začala tradiční procedura: přihlášení, rozběhání, rozcvičení a příprava na start. Už při rozběhání mě provázely problémy, tušil jsem něco nepěkného. Na startu běhu v délce 3050 m bylo něco přes 75 běžců a běžkyň. Všichni byli před startovní čarou napěchováni v úzké cestě a já stál jako tradičně někde uprostřed. Po startovním povelu se vydali všichni nemilosrdně dopředu. Postupně jsem se prokousával startovním polem před ostatní běžce a nabíral své závodní tempo. Asi zhruba po 800 m začalo prudké stoupání do kopce, klíčová část závodu, kterou jsem tentokrát nezvládl. Ve 3/4 kopce se spustilo nepříjemné píchání v boku a já věděl, že je vymalováno. Musel jsem zpomalit téměř do chůze, a to se přes mě dostalo asi 5 běžců. Když jsem kopec zdolal, následovala rovina, kde jsem sice běžel, ale ne tak, jak jsem si představoval. Možná chyběla i vůle přetrpět bolest. V závěrečné fázi závodu, asi 500 m před cílem, to se už běželo na asfaltě, jsem měl ztrátu asi 100 m na závodníka přede mnou. Zatnul jsem zuby a šel do něj. V cílové rovince dlouhé 150 m (která byla do kopce) jsem měl ztrátu dobrých 50 m. V tu chvíli jsem si vzpomněl na minulý týden, kdy jsem na dráze těsně prohrál závěrečný sprintérský souboj v běhu na 1500 m. Zahájil jsem tedy zdrcující sprint. Soupeř zareagoval až když jsem byl vedle něho a byl to boj do posledních metrů, tentokrát v můj prospěch. Vzplanulo ve mě potěšení, ale zároveň zklamání. Skončil jsem na devátém místě, tento závod jsem pomýšlel alespoň o 4 příčky výše.

Ale vzal jsem si ponaučení pro příště, že bez nutné dávky agresivity a tvrdé vůle to prostě nejde.