Jak se běhá na ledě aneb první letošní kros

Rok 2009 utekl jako voda a po zimním spánku jsem odstartoval novou sezónu, stejně jako v loňském roce, závodem s názvem Listonošův krpál. Jak už pojmenování závodu napovídá, jedná se o běh do vrchu, který jsem si tak v minulé sezóně oblíbil. Běh se konal 14.3.2010 v blízkosti vlakové stanice Jarov, kousek za Zbraslaví. Ačkoliv jsem toho moc přes zimu nepotrénoval (spíše šlo o udržení už tak mizerné fyzické kondice), chtěl jsem si přesto vylepšit své osobní maximum na této trati. Mé plány na lepší výkon zhatila druhý den rekognoskace terénu trati. Jelikož doma ve Vlašimi nebylo již několik dní po sněhu ani památky, silnice a chodníky byly suché, nepředpokládal jsem, že trať bude tak pestrá. Večer jsem ještě uvažoval, že si přibalím tretry. Bohužel jsem je do báglu nedal a to byla chyba, ne nadarmo se říká, že první rozhodnutí je správné. Touto volbou závodní obuvi jsem se připravil o pohodlí a tak trochu o bezpečnost během závodu. Kdybych měl tedy specifikovat povrch tratě vypadalo to asi takto: asfalt (jediný pevný povrch), voda, led, sníh, bahno.

Ilustrační foto z roku 2009

Dlouho před startem jsem si promýšlel strategii s jakou do závodu půjdu. Nakonec to bylo jednoduché rozhodnutí. V klidu a bez nervozity jsem se postavil na start do první linie, což obvykle nedělám, ale zvolená strategie si to žádala. Po odstartování jsem běžel spolu asi s pěti závodníky v předu a snažil se na asfaltu získat co nejlepší výchozí pozici před ledovou plochou. Věděl jsem totiž, že tady dosti ztratím a dotáhnou se na mě závodníci s tretrami. V první části zledovatělého povrchu byly vyjeté koleje od automobilů. Tyto úzké kolejnice byly mým jediným možným místem, kde jsem mohl předvádět ještě běh. Jakmile ale došlo na celistvou ledovici, slyšel jsem po chvilce cvakot hřebů treter a v zápětí několik chlapů před sebou. Já si připadal v těch botaskách jak baletka, hotové labutí jezero. Konečně přišlo prudké stoupání s několika serpentýnami. Místy byl led a na úzké cestě by byl pád asi nemilý, proto jsem běžel opatrně. První závod a hnedka se zmrzačit, se mi opravdu nechtělo. Po krušném vystoupání už byla dokonce závodu rovinatá pasáž a na ní ze začátku povrch v kombinaci sníh a bahno, takže jsem se teďka pro změnu bořil - pestrý to závod.

Zbytek závodu, zhruba 600 m jsem už dokončil v poklidu. V konečném účtování jsem zaujal v tomto 3km běhu do vrchu šestou příčku, což bylo pro mě pro tuto chvíli uspokojující. Všichni závodníci a závodnice dokončili závod ve zdraví a nikomu se nic vážného nestalo, alespoň já jsem tedy nic nezpozoroval.

Velká kunratická 2009 aneb velké trápení s dobrým výsledkem

Již v roce 2005 jsem se postavil poprvé na start tohoto legendárního závodu s velkou tradicí. Od té doby se pravidelně zúčastňuji tohoto listopadového běhu a nebylo tomu jinak ani letos, kdy se konal už 76. ročník. Počasí bylo na listopad nezvykle teplé a slunečné, ale to rozhodně nikomu nevadilo, ba naopak.

Letos jsem se postavil na start s číslem 674, běžel jsem tedy poměrně brzy. Po odstartování jsem vypálil vpřed a po překonání potoku a výběhu prvního stoupání, jsem se připravoval na další vodní překážku a následný prudký výběh (nebo snad výlez) kopce. Musím říci, že ten kopec na Hrádek nemám rád. Letos mi to připadalo jako věčnost, než jsem se vydrápal nahoru. Zato jsem se pak relativně rychle rozběhl nahoře, kde má člověk pocit, že mu nohy lítají všemi směry, jen ne dopředu. Po chvilce pak přišlo pro změnu tradiční prudké klesání do potoka. Tady má taktiku, jak se co nejrychleji a ve zdraví dostat dolů, každý zcela jinou. Já preferuji styl strom - strom. To znamená, že se pustím dolů proti stromu o který se zastavím a hned se pouštím proti dalšímu stromu, co je níže. Jako úsměvný mi přišel styl mého oddílového kolegy, který používá styl, řekl bych horolezecký. Ten spočívá v tom, že zbíhá dolů stejně, tak jako slaňují horolezci z vrchu. Jelikož bylo kolem trati nataženo pomocné lano, není to nemožné. Po překonání těchto krkolomných pasáží přichází na řadu více lidská část trati. Po několika zmáchání se v potoce následovala 300 m asfaltová rovinka a následné poslední stoupání do kopce. V těchto místech se láme chleba. Těsně pod vrcholem jsem se rozběhl a snažil se rozhýbat ty moje líné nohy. Když jsem míjel místo, kde se měří mezičas, začínalo mě píchat v boku a bylo mi zle. Tušil jsem, že tohle jen tak nepřejde. Po chvilce jsem měl úplně tvrdé břicho a hrozně špatně se mi dýchalo. Byl jsem nucen na chvilku přejít do chůze, což jsem musel pak udělat ještě jednou. Hlavou mi v těchto okamžicích proběhlo jen to, že se musím zakousnout a tento závod dokončit. Neexistovala jiná možnost, tato rovnice měla jedno řešení a to dokončení závodu. Věděl jsem, že až doběhnu, bude mi zle, ale vím, že takové závody prostě jsou a nebylo by to poprvé. Nakonec to mohlo skončit ještě hůře. A to když už jsem zbíhal do cíle po úzké cestě na stráni. Hlavním činitelem možného neštěstí byl vlhký kořen stromu. Pravá noha mi po kořenu sjela a levou nohu jsem si zapletl mezi pravou. Naštěstí jsem to ustál a mířil vstříc cílové rovince, kde už jsem jen běžel získanou rychlostí. Na nějakou akceleraci v cílovém prostoru jsem neměl pomyšlení. V cíli jsem se hodně dlouho dával dohromady, bylo mi dlouho na zvracení a i se mi to pak povedlo. Po 15 minutách už jsem byl téměř v pohodě. Byl jsem zklamán svým výkonem, čekal jsem více. Ale nakonec jsem pak zjistil, že jsem si na této trati zaběhl svůj nejlepší výkon o 7 sekund. Není to sice mnoho, ale vzhledem k tomu, jak se závod vyvíjel, jsem byl nakonec spokojen.

Tento závod, i když má stále stejnou délku, i stejný profil trati, je pro mě každý rok zcela jiný. Přesto jsem se dával 4 dny poté dohromady. Vinu ale přisuzuji tomu, že letos bylo mnoho závodů a asi jsem už unavený. Těžko říci, kde byla chyba. Teďka si dávám od běhání jako takového chvilku pauzu a dám přednost nějakým sportovním hrám. Bez pohybu totiž být nemůžu.

Bůvolák - silnější nohy vyhrávají

Když se řekne státní svátek, každý si vybaví volno a samozřejmě si každý rád přispí. U mě to bylo však jinak. Ve středu 28. října, kdy byl letos státní svátek (den vzniku samostatného československého státu), jsem se zúčastnil posledního běhu ze seriálu "Běhy do kopce v Praze a okolí". Tentokrát jsem vyrazil už v půl osmé ráno z Vlašimi na závod s názvem Bůvolák, který nese toto pojmenování zcela oprávněně. Běh v pražských Hodkovičkách je specifický jako vždy prudkým kopcem, ale tentokrát byla trošku změna oproti ostatním závodům. A to taková, že se trať neběžela pouze jednou, ale hned čtyřikrát. Ano čtyřikrát, každý závodník tedy musel absolvovat 4 x 540 m s převýšením 35 m.

Časy měřeny nebyly, důležité bylo pouze umístění v každém běhu, z něhož pak vyplynulo celkové umístění. Mezi každým během byla pauza zhruba 8-10 minut, během které se závodnici a závodnice přesouvali zpět na start z vrchu a snažili se všemožně zmobilizovat síly na další běh. Tento závod bych zařadil tedy mezi ty náročnější.

Fotografie ze závodu Bůvolák - autor Miroslav Kratochvíl

První běh byla pro mě taková svižná, ale přesto uvolněná pětistovka. Měl jsem sice jednoho běžce na dosah před sebou, ale nebláznil jsem, čekalo mě to ještě třikrát. Při přesunu na stanoviště startu, jsem pomalu klusal, abych uvolnil nohy. Druhý běh bylo pole závodníků více roztahané něž poprvé a pomalu se ukazovalo, kdo na co má. V závěru tohoto pětikila se na mě dotahoval jeden chlapík, tak to jsem raději zabral a pozici uhájil. Síly jsem sice neušetřil, ale ani můj soupeř ne, ale já souboj vyhrál, což mě hřálo.
Nohy se zdály být pomalu těžší a to byla teprv odběhnutá polovina. Po odstartování třetí části se mi z neznámého důvodu a z ničeho nic zvedl, jak se říká, kufr, že jsem byl nucen zastavit. Po chvilce se to vrátilo do normálu a byl jsem schopen běžet, ale to už byla většina fuč. Přesto jsem to doběhl, abych měl započteno umístění, sice mizerné, ale nechtěl jsem závod vzdávat. Do poslední části jsem šel s tím, že tam nechám všechno co ve mě zbylo, ale to asi všichni závodníci. Tuto poslední část jsem dokončil nadoraz svých sil se zaťatými zuby. Po protnutí cílové čáry jsem mohl z tohoto svátečního sportovního klání odejít s dobrým pocitem, i přes ten stále pro mě nevysvětlený exces z třetí části závodu. Celkově jsem se umístil na sedmém místě, s kterým jsem byl tentokrát spokojen.

V konečném součtu jsem se v lize "Běhů do vrchu v Praze a okolí" umístil na 13. místě. Prvotní plán byl být do první desítky (chyběly pouze 3 bodíky na 9.místo), což se sice nepovedlo, ale některé závody byly letos prostě pro mě v nevhodnou dobu a měl jsem jiné priority. Zúčastnil jsem se tedy celkem 7 z 20 závodů. Příští rok se opět určitě na těchto bězích ukáži.