Malá kunratická - je opravdu tak malá?

V neděli 25. října jsem zavítal jako již tradičně do Prahy na další závod, letos už jednadvacátý. Navzdory tomu, že před týdnem sněžilo, bylo tuto neděli slunečné počasí. Závod s názvem Malá kunratická se konal ve stejnojmenném lese. Jak většinu běžců ví, každý rok se tu koná závod Velká kunratická, který má již dlouhodobou tradici. Avšak Malá kunratická je závod s zcela odlišnou tratí, jen některé úseky se shodují s VK. Když bych měl specifikovat tento běh základními parametry, tak asi takto: délka 3250 m, dva kopce, a z mého pocitu bych trať hodnotil jako středně těžký kros.

Na místo startu jsem dorazil s velkým předstihem, což nebývá u mě zvykem. Leč bylo slunečno, do údolí kunratického potoka mnoho slunečních paprsků neprošlo, ale na běh bylo ideální počasí. Po prezentaci a převlečení jsem se proběhl. Běželo si mi lehce, až mě to překvapilo. Na závod jsem se těšil a netrpělivě jsem vyčkával na povel ke startu. Hned po výstřelu jsem se držel na čtvrtém místě. Ze začátku byl rovný úsek, přesto jsem se nikam nehnal, věděl jsem, že terén je dosti členitý. Odhadem po 500 metrech přišlo první stoupání do kopce, nebyla tu žádná cesta, prostě taková stráň. Pod nohami to trochu ujíždělo, tak jsem moc nebláznil a v klidu jsem to vyběhl. S každým podklouznutím je totiž ubráno dost sil a posun kupředu žádný. Po vystoupání následoval rovný úsek s následným klesáním k potoku. Na rozdíl od VK byl přeběh potoku absolvován přes dřevěný můstek, takže suchou nohou. A následovalo další stoupání, tentokrát však delší a prudší. V tomto místě je potřeba se zakousnout a kopec vyběhnout, byť nohy tuhnou, protože jakýkoliv přechod do chůze nahrává soupeřům a následně se ztrácí aktuální pozice. Po výběhu to však nekončí. Nohy si do kopce mákly a jsou těžké, přesto je potřeba stále běžet a držet tempo a pokud možno zrychlovat. Tohle všechno se mi povedlo a v tuto chvíli jsem držel devátou pozici, kterou jsem udržel až do cíle. Závěr závodu je totožný s Velkou kunratickou, tedy seběh do cíle po úzké cestě na stráni. Mým výkonem jsem nebyl zklamán ,ale zároveň jsem ani neoslnil, prostě takový standartní výkon. Důležité bude to, co předvedu 8.11. na Velké kunratické. Kdyby bylo takové počasí jako dnes, mile rád bych ho uvítal. Jenže počasí v České republice je takové rozmanité, takže nabírám pocitu, že už by i klidně v srpnu mohlo sněžit, aniž by mě to překvapilo.

Závodu se zúčastnilo pěkných 92 závodníků a závodnic ve všech kategorií. Tento běh je velmi pěkný a každému kdo se chystá na VK poprvé, lze určitě doporučit.

Závod s anglickým nádechem aneb běh na jednu míli

Ve středu 7.10., přesně týden po běhu na Petřínskou rozhlednu pořádal klub SK Kotlářka na svém stadionu běžecké závody. Na výběr byla anglická míle nebo desítka. Stejně jako loni jsem si vybral kratší variantu. Na posledním závodě jsem předvedl velmi slabý výkon a tudíž jsem to chtěl napravit, přestože jsem věděl, že mi to nepoběží podle mých představ. Mezi závody jsem absolvoval dva běžecké tréninky, při kterých jsem se trápil a tak jsem místo dalších takových tréninků zařadil raději fotbálek.

V den závodu se v Praze vyšplhal teploměr k mé nelibosti až na neuvěřitelných 25°C, což je na tuto roční dobu nevídané. Po přihlášení k závodu jsem se začal pečlivě rozcvičovat a připravovat na start. Běžecká abeceda proběhla v dobré pohodě a nasazení, cítil jsem, že jsem plný energie. Už při této rozcvičovací proceduře tekl z mé tváře pot a to jsem byl lehce oblečen. Panovalo opravdu letní počasí.
Po startovním výstřelu se všech 12 běžců vydalo vpřed. Hned po prvním kole se startovní pole rozptýlilo tak, že mezi závodníky vznikly celkem velké odstupy. Takže žádné velké souboje o konečné umístění se v závěru nekonaly. Poté co jsem míjel 1 km a shlédl mezičas na hodinkách, mi bylo jasné, že se zase skvělý výsledek nekoná. Bylo to děsně pomalé. Míli jsem běžel teprve podruhé za svoji atletickou kariéru. Přestože jsem podal mizerný výkon, vytvořil jsem si nové osobní maximum téměř o 5 sekund. On to nebyl taky takový problém, dalo se to čekat. Loni jsem totiž přepálil začátek závodu a s obtížemi dokončoval druhou polovinu závodu.
Závod jsem tedy dokončil na pátém místě. Spokojen jsem samozřejmě nebyl, letos snad ještě ani jednou, také nebylo proč. Sice jsem ještě neukončil sezónu, ale těmi pár závody to jistě už nevylepším. Někdo by si mohl po sérii mých článků říci proč vlastně ještě závodím, proč, když jsem stále zklamaný. Odpověď je jednoduchá, baví mě to a navíc věřím, že to bude lepší a lepší. Letošní rok je prostě horší než ty ostatní. Je důležité v každé činnosti, i v běžném životě krize překonávat.

Běh na Petřínskou rozhlednu: Jedno velké peklo

Poslední zářijový den 30.9.2009 se konal předposlední běh ze seriálu běhů do vrchu. Samozřejmě jsem chtěl získat pěkné umístění a přidat nějaké body. To jsem však nemohl tušit, že budu závodit sám se sebou, abych vůbec závod dokončil. Ale hezky po pořádku. Už když jsem se blížil k Petřínu, nebylo mi dobře, prostě jsem měl ze závodu nepříjemný pocit. Při představě a srovnání s těžkým sobotním závodem (Run-Up) mi lezl mráz po zádech. Tento závod se běžela 3500 m dlouhá trasa a na závěr výběh rozhledny vysoké 51 m, což je téměř polovina budovy City Tower. Před startovním výstřelem jsem byl zahloubán do sebe a přemýšlel, jak si rozvrhnout síly, abych byl na závěr schopen ještě vyběhnout rozhlednu. Nakonec jsem se rozhodl, že poběžím s ostatními a uvidím jak se situace vyvine. Jak jednoduchá taktika. V zápětí se však ukázalo, že jakékoliv taktizování je k ničemu.

Jediné co bylo potřeba k tomuto závodu, byla síla a tu jsem já tentokrát neměl. Asi po uběhnutí 1 km, jsem již věděl, že se můj závod mění v peklo. Každý krok byl těžký a nohy jsem musel přemlouvat běžet. Mimo to jsem byl nachlazený a každé stoupání jsem měl problém udýchat. Připadal jsem si jak nějaký netrénovaný začátečník. V polovině závodu mi bylo jasné, že nemohu pomýšlet na slušné umístění a už mi šlo jen o to, abych závod dokončil. Bylo mi trapně. Zhruba 500 m před cílem se již běželo po rovině směrem k rozhledně, to už jsem běžel relativně v pohodě. Když jsem vlítnul do rozhledny, začal jsem stoupat vzhůru. Třetinu rozhledny jsem vyběhl, pak jsem vadnul a vadnul, až jsem musel přejít do chůze. Postupně jsem pustil asi tři závodníky, co mě doběhli, byl jsem opravdu na ránu. Když jsem se vybelhal nahoru a konečně se zastavily stopky, řekl jsem si: "To je v pr......", ano tam. Byl jsem zklamán sám sebou.

Po chvilce odpočinku jsem sestupoval po schodech dolů a to pomalu přicházela únava do nohou. Dole se mi pak úplně klepala kolena, to jsem snad ještě nezažil. Mimo to jsem cítil v ústech chuť krve. Byl to opravdu hektický závod, který se mi brutálně nevydařil. Jak se ale říká, každý den není posvícení a na druhou stranu jsem rád, že mě to postihlo teď. Velmi by mě mrzelo, kdyby se mi takový výpadek stal na Velké Kunratické, konané v listopadu.
Občas je potřeba sáhnout si na dno svých sil. Dodá to sílu před dalším závodem.