Run-Up 2009: Blíže k nebi

Krásnou podzimní sobotu 26.9.2009 se konal v Praze závod Run-Up neboli běh do schodů. A já jsem samozřejmě nemohl chybět. Tento netradiční závod se dá specifikovat mírami 27 a 109, které udávají počet pater respektive výšku nejvyšší budovy v ČR - City Tower. Na běh jsem se přihlásil již s předstihem v červenci a těšil se na výbornou akci. Když jsem dorazil na místo, okoukl jsem situaci a vydal jsem se po chvilce pro své startovní číslo. Největší problém přišel záhy. Většinou vozím sebou svírací špendlíky pro připnutí startovního čísla k dresu, přestože nikdy nebyly potřeba, jelikož je pořadatel dodal. Jenže dneska jsem je nechal náhodou doma a jako na potvoru jsem nedostal žádné špendlíky. Naštěstí jsem ukořistil alespoň dva od pořadatelů, takže problém byl vyřešen. Závod probíhal s intervalovým startem po 1 minutě, takže jak se následně ukázalo, závodníci se nejspíš na trati spolu nepotkali. Tentokrát jsem provedl velmi důkladné protažení svého těla, protože jsem tušil, že to nebude jednoduché. Při pohledu z pod budovy nahoru jsem si říkal: "Asi jsem se zbláznil, tam někde vytuhnu." Když nastal čas mého startu, ještě párkrát jsem se protáhl a vyrazil zdolat tu obří budovu. Nejprve se běželo asi 300 m k budově a pak to přišlo. Schodiště bylo kovové a široké odhadem tak 1.5 m.

Zpočátku se běželo dobře. Když jsem míjel 12. podlaží, začal jsem cítit problémy. Nohy mohly, ale nějak to nešlo udýchat. Do 20. podlaží to byla krize a velké přemáhání běžet, přesto jsem schody stále vybíhal. Pak už jsem slyšel hlasy pořadatelů, které se zesilovaly s dalšími zdolanými patry, což mi dodalo energii. Nahoře mi dlouho trvalo než jsem to rozdýchal, takhle jsem si v životě plíce neroztáhl. Pak mě čekal sestup dolů, ale už výtahem. Musím říci, že mi nebylo zrovna nejlíp a až po 15 minutách jsem byl celkem ready. Po tomto výběhu všech závodníků, mělo následovat finále, tedy ještě jeden výběh, pro nejrychlejších 30 běžců. Já jsem s nějakým finále vůbec nepočítal, neměl jsem ani pomyšlení ještě jednou absolvovat výběh budovy. Už jsem se chystal, že se převléknu, když mi jeden ze závodníků říkal, ať se dojdu podívat na výsledky, že jsem určitě ve finále a běžím ještě jednou. Reagoval jsem na to s vtipným komentářem, že jedině za trest. Po pár prohozených větách jsem se došel podívat na výsledkovou listinu a ouha, já tam fakt byl. Tak to už mi bylo jasné, že tam někde umřu. Momentálně jsem byl na 26. pozici. Okamžitě jsem se šel protahovat a připravovat na druhé vystoupání. Startovalo se v obráceném pořadí, takže jsem byl pátý na řadě. Tentokrát jsem dal úvodní rovinku mírnější, ono to ani rychleji nešlo. Pak zase přišly ty schody. Ve finále se mi skvěle dýchalo, ale už v 7. podlaží se ozvaly nožky, že je to bolí. Nedalo se nic dělat, prostě jsem se musel zakousnout a rubat a rubat, vždyť to bylo přeci finále.

Když jsem dosáhl vrcholu, toho 27. podlaží, jen s těží jsem se držel na nohou. Když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že jsem běžel ještě o 6 sekund rychleji než v prvním běhu, už mi bylo všechno jedno a byl jsem spokojen. Po regeneraci a odpočinku jsem se přestrojil z běžce na civilistu a šel se podívat na výsledky. No vida a posunul jsem se na 18. místo celkově. Zaplaven emocemi a únavou jsem se odebral do prostoru pražského metra a frčel k domovu.

V dnešním závodě jsem překonal hlavně sám sebe a dokázal si, že ještě nejsem úplně k ničemu. Snad je to start k lepším zítřkům.

Jak se běhá večerní Prahou

Atletiku provozuji již 8 let, ale teprve v sobotu 12.9.2009 mě čekal nezapomenutelný zážitek. Ano, řeč je o závodě s názvem Tesco Grand Prix Praha. Hlavním specifikem tohoto závodu je běh za umělého osvětlení. Pro muže je v tomto závodě nachystána trasa o délce 10km. Takto dlouhou trať jsem nikdy v závodě neabsolvoval. Teprve letos jsem se začal zaměřovat na delší distance a nejdelší závod byl 6000 m. Proto jsem se obával, zda závod zaběhnu ve slušném čase a jestli udržím stejné tempo po celou dobu závodu.

Jelikož byl závod až ve večerních hodinách, očekával jsem celodenní nervozitu. Ta se však nekonala. Celý den jsem totiž strávil se svou přítelkyní, takže myšlenky na nějaký závod byly tutam. Nejprve jsme spolu navštívili město Beroun, kde jsme si prohlédli hrnčířské trhy, z místní rozhledny shlédli celé město a poté pozdravili berounské medvědy. Z Berouna vedla naše cesta vlakem na Karlštejn. Po této návštěvě jsme se vydali již do Prahy na Staroměstské náměstí, což bylo hlavní dějiště běžeckého závodu.

Na programu byl nejprve nesoutěžní běh s názvem Běh pro zdraví v délce 3.8 km. Lidé si tento běh užívali a bylo krásné pozorovat jejich reakce a radost z pohybu. Po tomto běhu se začaly pomalu shromažďovat ženy v Pařížské ulici. Atmosféra začala pomalu houstnout a když se ženy hromadně rozehřívaly v koridoru, uvědomil jsem si, že i já běžím. Těsně před startem běhu na 5km žen jsem se vydal do stanu převléknout. Po této těžké proceduře (nacpat věci do batohu po převlečení byl nadlidský výkon) jsem odevzdal svůj batoh do úschovny, odlehčil si na toitoice a začal se rozcvičovat. Po celou dobu mi dělala společnost moje milá, takže atmosféra předstartovního stresu mě zatím zcela nepohltila. Když zbývalo asi 30 minut do výstřelu, zařadil jsem se do posledního koridoru, jelikož jsem dostal číslo 1750 (zas tak tragický jsem si nepřipadal). Začal jsem pobíhat Celetnou ulicí abych nevychladl. Po pár obrátkách jsem zaujal ve svém koridoru co nejlepší místo. Postupně jsem uvedl své tělo a mysl na závodní stupeň. Pár minut před startem se začaly koridory spojovat. Snažil jsem se procpat mezi závodníky v koridoru přede mnou, což se mi nakonec také povedlo (někteří závodníci s nižšími čísli měli opravdu zajímavou obuv na běh - v tu chvíli jsem nechápal přiřazování startovních čísel).


Po odstartování nastalo lehké šoupání vpřed a než jsem protnul pomyslnou startovní čáru, uběhlo na časomíře 25 sekund. První kilometr jsem doslova kličkoval jako zajíc mezi závodníky a nabrat v tuto chvíli závodní tempo prostě nešlo o čemž svědčí mezičas na prvním mezníku 5:55 min. Druhý kilometr se už dalo běžet v rozumném tempu, ale stále jsem předbíhal mnoho a mnoho závodníků. Druhý kilometr byl tedy již rychlejší, ale ještě to nebylo zcela podle mých představ. Dále trasa vedla Pařížskou ulicí, zde byli lidé okolo tratě naprosto výborní, hezčí pocit jsem při závodě nezažil. Na pátém kilometru čekala na závodníky občerstvovací stanice, kterou jsem využil. Neměl jsem potřebu doplňovat tekutiny, spíše jsem zvlhčil suchá ústa a rty. Můj mezičas na pátém kilometru říkal, že běžím lehce pod 45 min a jelikož se i mě běželo lehce, zatopil jsem trochu pod kotlem. Následující dva kilometry byly tedy rychlejší. Někde mezi sedmým a osmým kilometrem se mi paradoxně ozvalo levé koleno, přestože jsem měl zpevněné bandáží pravé, ale nebylo to tak děsivé. Netrpělivě jsem očekával předposlední devátý mezník, abych se mohl poslední kilometr vyždímat a nechat na trati všechno co ve mě zbylo. Když jsem míjel značku 9 km, protáhl jsem krok a těšil se na tu výbornou Pařížskou ulici. Když jsem zatočil směrem k cíli, vychutnával jsem si tento závěr závodu, protože kde jinde se mi poštěstí běžet pod takovou kulisou. Po protnutí cílové čáry jsem si připadal jako vítěz, jako král. Aby taky ne, zdolal jsem svou první desítku a s výkonem jsem byl spokojen (4:16 min/km a celkové 310. místo). Když jsem ještě pak obdržel medaili, mé prožitky se ještě umocnily. Bylo to zvláštní, ale po absolvovaní této trati jsem se necítil vůbec unaven.

A celkové hodnocení?
Absolutně bezkonkurenční atmosféra. Večerní Praha je krásná a když se ještě můžete zúčastnit závodu tímto městem za doprovodu hudby a fandících diváků je to výborně namíchaný koktejl. Kdo má alespoň nějaký vztah k běhání lze jen doporučit účast, je to zážitek k nezaplacení. Jediná vada na kráse, která rychle vyprchá během závodu, je již zmíněné přidělování startovních čísel.
Jinak to byla velmi povedená sportovní a kulturně-společenská akce.